Současné české trestní právo je založeno na zásadě individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. Nezná tedy kolektivní trestní odpovědnost, ani odpovědnost za cizí vinu.
M: Základy trestní odpovědnosti
Rovněž trestní odpovědnost právnických osob dosud nebyla do našeho právního řádu zavedena, jakkoli se tato převratná změna v současné době reálně připravuje. V oblasti zdravotnictví tak stále nelze hovořit o trestní odpovědnosti zdravotnických zařízeních či jejich provozovatelů, pokud jsou právnickými osobami.
Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, protože pouze za něj mohou být lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci v souvislosti s výkonem svého povolání pohnáni před soud k trestní odpovědnosti. Trestným činem je přitom takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (materiální stránka) a jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (formální stránka). Jedná se o výraz materiálně-formálního pojetí trestného činu, díky němuž tak není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný buď vůbec nebo jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný. Stejně tak není trestným činem čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný, avšak nenaplňuje byť jen jeden z formálních znaků uvedených v trestním zákoně.
Lékař či jiný zdravotnický pracovník se stane pachatelem trestného činu, pokud svým jednáním naplní všechny znaky trestného činu a pokud je v době spáchání činu schopen ovládat své jednání a zároveň rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost. Za pachatele je považován nejen pachatel dokonaného trestného činu, ale i ten, kdo takový čin připravuje nebo se pokusí o jeho spáchání. Za pachatele v širším slova smyslu lze potom označit i ostatní trestně odpovědné osoby, které trestní zákon kvalifikuje jako spolupachatele či organizátora, návodce a pomocníka. Zvlášť v souvislosti s některými lékařskými obory sluší se připomenout, že za pachatele trestného činu se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, kdy tato osoba nejedná sama nebo nejedná zaviněně a stává se v rukou nepřímého pachatele toliko „živým nástrojem.“ Za nepřímého pachatele je tak mimo jiné označován ten, kdo úmyslně užil ke spáchání trestného činu osoby nepříčetné (např. lékař v psychiatrické léčebně zneužívá nepříčetného pacienta ke krádežím), přičemž nepřímého pachatelství lze se dopustit i úmyslným opomenutím (např. lékař v psychiatrické léčebně úmyslně opomene zabránit nepříčetnému pacientovi v ublížení na zdraví či v usmrcení poškozeného).
M: Lékař jako speciální subjekt, kvalifikovaná skutková podstata
Jak vyplývá ze shora uvedeného, trestní řízení proti lékaři či jinému zdravotnickému pracovníkovi může být vedeno toliko pro konkrétní trestný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Většina skutkových podstat trestných činů je v trestním zákoně konstruována tak, že je může svým jednáním naplnit kdokoli, tzn. nejen lékař či jiný zdravotnický pracovník při výkonu svého povolání. Některé trestné činy však mohou být spáchány pouze lékařem či jiným zdravotnickým pracovníkem (např. vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b odst. 1, 2 alinea 1 trestního zákona). Trestněprávní nauka zde hovoří o tzv. speciálním subjektu trestného činu[1].
U některých trestných činů zase trestní zákon k povolání lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka přihlíží jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. V takových případech hovoříme o tzv. kvalifikované skutkové podstatě trestného činu (např. ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona).
M: Ublížení na zdraví z nedbalosti
Výčet trestných činů přicházejících do úvahy v souvislosti se zdravotnickým povoláním lze začít právě trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 223, § 224 trestního zákona), kterého se zdravotnický pracovník dopustí tak, že jinému z nedbalosti ublíží na zdraví, způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím nebo proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska jednání lze tento trestný čin spáchat nejen konáním, ale i opomenutím. Např. opomenutím lékaře spočívajícím v nedostatečném vyšetření poškozeného pacienta, který zemřel na následky nemoci, jež nebyla v důsledku takového pochybení v poskytnuté zdravotní péči zjištěna a léčena. Akademickým rozsudkem Nejvyššího soudu bylo jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 trestního zákona posouzeno i jednání lékaře, který v průběhu služby na chirurgické ambulanci jen zběžně prohlédl pacienta s tržnou ránou v týlní krajině hlavy. Pacient byl neklidný a bez komunikace. Lékař provedl sešití tržné rány, neprovedl však žádné podrobnější vyšetření a ponechal pacienta ležet na chodbě ambulance pouze pod dohledem zdravotních sester a o stavu pacienta neinformoval ani střídající lékaře. Pacient na následky poranění hlavy zemřel. Trestněprávní odpovědnost za tento trestný čin není ovšem vyloučena ani u relativně méně závažných, zato však v praxi častějších pochybení, jako např. vznik hnisavých komplikací následkem ponechání sušícího materiálu v operační ráně, chybným ošetřením kůže před začátkem operace, nedodržením zásad sterility, nedrenováním rány, ponecháním cizího tělesa v dutině břišní apod.
M: Neposkytnutí pomoci
Ve vztahu subsidiarity k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti je trestný čin neposkytnutí pomoci (§ 207 trestního zákona), za který bude trestně odpovědný lékař, který při výkonu svého povolání neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, přestože z tohoto jeho opomenutí zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného.
M: Nedovolené přerušení těhotenství
Trestný čin nedovolené přerušení těhotenství (§ 227, § 228) kryje poněkud širší škálu jednání než na první pohled vyplývá z názvu jeho skutkové podstaty. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo těhotné ženě pomáhá nebo ji svede k tomu, aby své těhotenství sama uměle přerušila nebo, aby jiného požádala nebo jinému dovolila její těhotenství uměle přerušit jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství. Dále potom samozřejmě ten, kdo se souhlasem těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství. Onen přípustný způsob umělého přerušení těhotenství je v současné době upraven zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a jeho prováděcí vyhláškou.
M: Účast na sebevraždě
Skupinu trestných činů proti životu a zdraví lze uzavřít upozorněním na skutkovou podstatu trestného činu účasti na sebevraždě (§ 230 trestního zákona), kterého se dopustí ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, dojde-li alespoň k pokusu sebevraždy. V praxi se může jednat například o situaci, kdy lékař opatří pacientovi patřičné množství léčiv k tomu, aby je potom pacient použil k sebevraždě. Jelikož se však jedná o trestný čin, k jehož spáchání zákon vyžaduje úmyslné zavinění, nebude například trestně odpovědný zdravotnický pracovník, pokud z nedbalosti ponechá léčiva v dosahu pacienta, který je následně zneužije ke spáchání sebevraždy.
Pro upřesnění jeví se jako vhodné dodat, že usmrcení jiné osoby na její žádost (tzv. euthanasie) je třeba za současného právního stavu posuzovat přímo jako vraždu nikoli jako pomoc k sebevraždě. V návrhu nového trestního zákona se již počítá se zavedením nové samostatné skutkové podstaty euthanasie v návrhu nazvané jako usmrcení na žádost s výrazně nižší trestní sazbou než u trestného činu vraždy.
M: Nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány
Trestný čin nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány (§ 209a trestního zákona) postihuje jak samotný odběr tkáně nebo orgánu z těla mrtvého člověka v rozporu s transplantačním zákonem, tak i další nakládání s odebranou lidskou tkání nebo odebraným lidským orgánem v rozporu s transplantačním zákonem s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Je třeba zdůraznit, že tato skutková podstata postihuje odběr tkáně nebo orgánu z těla mrtvého člověka. Neoprávněný odběr tkáně nebo orgánu z těla živého člověka je postihováno jako ublížení na zdraví, popř. vražda. V praxi se lze dopustit trestného činu nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány např. tím, že odebrané tkáně nejsou předány za účelem dalšího vyšetření, zpracování, preparování, uchovávání a distribuce tkáňové bance.
M: Podávání anabolických látek mládeži
Zavedením trestného činu podávání anabolických látek mládeži (§ 218a trestního zákona) sledoval zákonodárce zájem společnosti na ochraně zdravého tělesného a duševního rozvoje osob mladších osmnácti let. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo opakovaně nebo ve větší míře podává osobě mladší než osmnáct let anabolika nebo jiné prostředky s anabolickým účinkem k jinému než léčebnému účelu. Touto skutkovou podstatou je mířeno např. na případy, kdy lékař podává anabolické látky osobě mladší osmnácti let za účelem dosažení vysokých sportovních výkonů. Za tento trestný čin samozřejmě nebude trestně odpovědný lékař, který v souladu s lex artis podá osobě mladší než osmnáct let takovou látku v rámci poskytování zdravotní péče. Nařízením vlády č. 72/1997 Sb. pak vláda stanoví, co se pro účely tohoto trestného činu považuje za anabolika a jiné prostředky s anabolickým účinkem.
M: Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie
Trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§ 187 trestního zákona) a trestný čin šíření toxikomanie (188a trestního zákona) lze označit za tzv. drogové delikty, které postihují širokou škálu jednání spočívající v neoprávněném zacházení s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Vyjadřují jak zájem společnosti na ochraně před možným ohrožením vyplývajícím z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přípravky obsahujícími omamnou a psychotropní látku a jed a s prekurzory, tak i zájem na ochraně před ohrožením vyplývajícím ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu.
M: Šíření nakažlivé choroby
Za trestný čin šíření nakažlivé choroby (§ 190 trestního zákona) bude trestně odpovědný lékař nebo jiný zdravotnický pracovník, který z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby. Jde o případy vyvolání nebezpečí vzniku hromadné infekce či epidemie v místě, kde se dosud nevyskytovala. Vzhledem k tomu, že se jedná o tzv. ohrožovací delikt, nemusí zde k zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské choroby dojít, ale postačí zde toliko způsobení nebo zvýšení nebezpečí jejího zavlečení nebo rozšíření.
M: Ohrožení pod vlivem návykové látky
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 trestního zákona) postihuje výkon zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých může dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo ke způsobení značné škody na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost vlivem návykové látky. V praxi tak nejčastěji může jít o případy, kdy lékař poskytuje zdravotní péči (např. při chirurgickém zákroku) v podnapilém stavu. V minulosti byl například trestně stíhán a následně odsouzen internista, který vykonával ústavní pohotovostní službu na interním oddělení nemocnice s poliklinikou, přestože měl v krvi 2, 59 promile alkoholu.
M: Omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody
Skutková podstata trestných činů omezování osobní svobody (§ 231 trestního zákona) a zbavení osobní svobody (§ 232 trestního zákona) může být naplněna zejména v případech hospitalizace ve zdravotnickém zařízení (např. nemocnice, psychiatrická léčebna) proti vůli pacienta a bez splnění zákonných podmínek včetně oznámení soudu, popř. v rozporu s rozhodnutím soudu o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotní péče. V praxi se mimo jiné objevil případ trestního stíhání primáře interního oddělení obviněného z uvedených trestných činů pro skutek spočívající v zajištění hospitalizace pacienta na infekčním oddělení na základě vědomě nepravdivých údajů o jeho zdravotním stavu.
M: Nepřekažení trestného činu, neoznámení trestného činu
Trestné činy nepřekažení a neoznámení trestného činu (§ 167, § 168 trestního zákona) představují průlom do povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků. Lékař tak má povinnost překazit resp. oznámit taxativně vypočtené trestné činy, o nichž se hodnověrným způsobem dozví, přestože jinak musí zachovávat mlčenlivost o svěřených skutečnostech. Jedná se o širokou škálu trestných činů, z nichž v oblasti zdravotnictví zřejmě nejčastěji půjde o povinnost překazit či oznámit takové trestní činy jako jsou trestné činy týrání svěřené osoby, pohlavní zneužívání či znásilnění. Přijde-li tedy lékař či jiný zdravotnický pracovník do styku s takovými případy (např. týrání dítěte nebo jeho pohlavní zneužívání apod.), má zde právní povinnost učinit o tom oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. V těchto případech je zákonem uložená povinnost mlčenlivosti prolomena oznamovací povinností uloženou trestním zákonem.
M: Neoprávněné nakládání s osobními údaji
V souvislosti s dnes často diskutovanou problematikou povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků je třeba rovněž připomenout skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 trestního zákona), jehož se zdravotnický pracovník dopustí tím, že sdělí nebo zpřístupní osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, a poruší-li tím tak právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti. Nejčastěji tak půjde např. o sdělení jakýchkoli informací o zdravotním stavu pacienta bez jeho výslovného souhlasu nebo o sdělení či zpřístupnění údajů uvedených ve zdravotnické dokumentaci pacienta v rozporu s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
M: Padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů
Za padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů (§ 175b trestního zákona) bude zejména trestně odpovědný lékař nebo jiný zdravotnický pracovník, který vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo v nich zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu svém nebo jiného, aby jí bylo užito před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné správy nebo v řízení před soudy. Dochází tak k postihu společensky nebezpečné činnosti lékařů, kteří pro účely řízení o sociálních dávkách nebo v jiných řízeních před orgány veřejné správy a soudy vědomě vystaví lékařské zprávy neodpovídající skutečnému zdravotnímu stavu vyšetřených osob. Tento trestný čin má především chránit důvěryhodnost lékařských zpráv, posudků a nálezů, které slouží často jako rozhodující podklad v řízení před orgány veřejné správy a soudy.
M: Podvod
V souvislosti s výkonem zdravotnického povolání přichází v úvahu i majetková trestná činnost. Jde zejména o trestný čin podvodu (§ 250 trestního řádu), který je v oblasti zdravotnictví páchán povětšinou vykazováním neuskutečněných zdravotních výkonů ke škodě příslušné zdravotní pojišťovny. V soudní praxi však byl kvalifikován jako podvod i případ, kdy lékař přijal přímou úhradu od „pacientky“ za předstírané umělé přerušení těhotenství. V souvislosti s tímto trestným činem se objevil poněkud zarážející případ, kdy zubní lékař vyúčtoval zdravotní pojišťovně výkony spočívající v provedení kompletního umělého chrupu u pacientů, u nichž v rámci kontroly ze strany zdravotní pojišťovny byla zjištěna skutečnost, že k datu provedení vyúčtovaných výkonů byli tito již po smrti nebo zemřeli v poměrně krátké době po provedení výkonů. Trestně stíhán a následně odsouzen byl i lékař, který žádal a přijímal přímou úhradu od pacientů za lékařské výkony, které byly plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, přičemž seznam takových pacientů byl „úctyhodně“ dlouhý.
M: Druhy trestů
Za shora uvedené trestné činy může soud v trestním řízení uložit trest odnětí svobody (ať už s podmíněným odkladem či nepodmíněně) s možností současného uložení trestu zákazu činnosti v trvání od jednoho do deseti let. Vedle toho nebo za splnění zákonných podmínek i místo toho lze uložit peněžitý trest ve výměře od 2000 do 5 000 000 korun.
Dalším neméně závažným následkem odsouzení lékaře či jiného zdravotnického pracovníka je rovněž případná ztráta bezúhonnosti takového zdravotníka, která ve svém důsledku znamená ztrátu způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Ke ztrátě bezúhonnosti dojde pravomocným odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a trvá do okamžiku, od kterého se na zdravotníka podle trestního zákona hledí, jako by nebyl odsouzen.
Vyhněte se případným neshodám a nepříjemnostem s pacienty! Připravili jsme pro Vás seminář „Právní odpovědnost ve zdravotnictví v praxi“, který povede specialista zabývající se touto problematikou JUDr. Jan Mach
[1] Např. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003
