Péče o zaměstnance

30.5.2006, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, odstraňovat rizikové a namáhavé práce a zřizovat, udržovat a zlepšovat zařízení pro zaměstnance, včetně vzhledu a úpravy pracovišť.

Tento článek je z 30.5.2006. Aktuální informace získáte na našich seminářích.

Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, odstraňovat rizikové a namáhavé práce a zřizovat, udržovat a zlepšovat zařízení pro zaměstnance, včetně vzhledu a úpravy pracovišť.

Veto prezidenta bylo poslaneckou sněmovnou přehlasováno. Nová úprava zákoníku práce je schválena. Přijďte se informovat, jaké změny přinese! Na seminář „Nový zákoník práce“, který se bude konat 14. června 2006 v Praze.

Péče o zaměstnance zahrnuje několik oblastí, přičemž jednou z nich je stravování.

Zaměstnavatelé jsou povinni umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování; tuto povinnost nemají vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu.
V kolektivní smlouvě lze sjednat nebo ve vnitřním předpisu stanovit bližší vymezení okruhu zaměstnanců (bývalých zaměstnanců), kterým se stravování poskytuje, organizaci tohoto stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, pokud nejsou tyto otázky upraveny obecně nebo pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním předpisem. To platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

Další oblastí péče o zaměstnance je jejich kvalifikace: Zaměstnanec je povinen prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Prohlubováním kvalifikace se rozumí rovněž její udržování a obnovování.

Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnanci účastna školení k prohloubení kvalifikace. Prohlubování kvalifikace je třeba odlišovat od zvyšování kvalifikace. Zatímco prohlubování kvalifikace je výkonem práce, zvyšování kvalifikace je překážkou v práci na straně zaměstnance.

Skutečnost, že se prohlubování kvalifikace vztahuje k druhu práce, který byl se zaměstnancem sjednán, může být jedním z kritérií, kterými se zaměstnavatel při rozlišení prohlubování a zvyšování kvalifikace řídí - u zvyšování kvalifikace se zpravidla jedná o jiný druh práce, než který byl se zaměstnancem sjednán (zpravidla se jedná o práci nebo funkci vyžadující vyšší stupeň vzdělání, odborné znalosti apod.).

Zvažuje-li zaměstnavatel, zda je zvýšení kvalifikace daného zaměstnance v jeho zájmu, tj. v zájmu zaměstnavatele, vychází ze svých provozních potřeb. Zaměstnanec nemá na kladné rozhodnutí zaměstnavatele v této věci právní nárok, avšak pokud zaměstnavatel takové rozhodnutí učiní, zaměstnanci náleží pracovní úlevy a hmotné zabezpečení podle vyhl. č. 140/1968 Sb.

Uvedené znamená, že zaměstnavatel nemůže zaměstnanci za tímto účelem určovat dobu čerpání dovolené, popřípadě na něm požadovat, aby čerpal pracovní volno bez náhrady příjmu, takový postup by byl porušením ust. § 7 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávních vztahů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zaměstnavatel může ve stanovených případech zastavit poskytování pracovních úlev a hmotného zabezpečení.

Zaměstnavatel může uzavřít se zaměstnancem, který si zvyšuje kvalifikaci, dohodu, v níž se zaváže zaměstnanci zvýšení kvalifikace umožnit poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení, zaměstnanec se naopak zaváže si kvalifikaci zvýšit a po určitou dobu u zaměstnavatele setrvat v pracovním poměru, nebo mu uhradit náklady spojené se zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže rozváže pracovní poměr před zvýšením kvalifikace. Doba, po kterou se zaměstnanec zaváže u zaměstnavatele setrvat, může být maximálně pětiletá.
Zaměstnavatel může svůj souhlas se zvyšováním kvalifikace daného zaměstnance uzavřením této dohody podmínit.
Tuto dohodu je možné uzavřít rovněž ve vztahu k prohlubování kvalifikace, a to za podmínky, že předpokládané náklady na ni přesáhnou částku 100 000 Kč; v takovém případě nelze prohlubování kvalifikace zaměstnanci uložit.

Zvláštní pozornost zaměstnavatel věnuje absolventům škol - zaměstnavatel je povinen zabezpečit absolventům středních a vysokých škol v pracovním poměru přiměřenou odbornou praxi k získání praktických zkušeností a znalostí potřebných pro dobrý a spolehlivý výkon práce a pro další odborný růst.

Absolventem se rozumí zaměstnanec vstupující do pracovního poměru na práci odpovídající jeho kvalifikaci, jestliže celková doba jeho odborné praxe nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby nahrazující tuto službu (již není aktuální) a doba mateřské nebo rodičovské dovolené.

Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů , které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, jakož i obvyklých dopravních prostředků , pokud jich zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět. Za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět se pro tento účel nepovažuje osobní automobil.

Zaměstnavatel má tuto povinnost i vůči všem ostatním osobám, pokud jsou pro něj činny na jeho pracovištích.

Zaměstnavatelé jsou povinni zaměstnávat zaměstnance se zdravotním postižením na vhodných pracovních místech a umožňovat jim výcvikem nebo studiem získání potřebné kvalifikace, jakož i pečovat o její zvyšování. Jsou dále povinni vytvářet podmínky, aby tito zaměstnanci měli možnost co nejširšího a trvalého pracovního uplatnění, a zlepšovat vybavení pracovišť, aby mohli dosahovat pokud možno stejných pracovních výsledků jako ostatní zaměstnanci a aby jim byla práce co nejvíce usnadněna.
Pro zaměstnance se zdravotním postižením, které nelze zaměstnat za obvyklých pracovních podmínek, se u některých zaměstnavatelů vyhrazují nebo zřizují chráněné dílny (pracoviště) a umožňuje se jim získat potřebnou kvalifikaci.

Související judikatura
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR spis. zn. 5 Cz 15/76 (Sb. NS 79, 9 - 10: 567)

Osobní automobil nelze považovat za obvyklý dopravní prostředek používaný pracovníkem k cestě do práce a zpět, avšak nelze vyloučit odpovědnost organizace ve smyslu ustanovení § 204 odst. 2 zákoníku práce za škodu vzniklou na osobním automobilu, který pracovník umístil v objektu organizace při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě, které organizace k tomu určila, nebo na místě, na němž se takové dopravní prostředky pracovníků obvykle umísťují.