Žádný lékař se ve svém profesionálním životě nemůže občas vyvarovat chyby. Samotná chyba či jistý nezdar v práci zdravotníka nemusí však ještě zakládat jeho právní odpovědnost.
Předpoklady vzniku právní odpovědnosti
Při posuzování právní odpovědnosti je nutno mít na zřeteli zvláštní povahu lékařovy práce. Lékař je nucen v mnoha případech činit úsudky na základě nejistých předpokladů. Musí se rozhodovat, aniž důsledky svého rozhodnutí může s jistotou předvídat. Musí volit mezi několika diagnostickými či léčebnými možnostmi. Rozhodnutí musí být mnohdy provedeno okamžitě bez dalšího váhání, jindy i ono delší váhání může být posuzováno jako pochybení. Různé choroby mohou mít obdobné příznaky, jindy se mohou příznaky jevit jednoznačně, ale mohou být klamné. Diagnóza je ve skutečnosti hypotézou, která může a nemusí být pravdivá. Manuelní nezdar svědčí spíše o nedokonalosti lidského organismu, než o nedbalosti. K tomu, aby mohla vzniknout trestní odpovědnost a ve většině případů též občanskoprávní odpovědnost, musí být splněny tyto předpoklady:
1) jednání nebo opomenutí – které musí mít znaky protiprávnosti, tedy musí být v rozporu s povinnostmi zdravotnického pracovníka;
2) škodlivý následek – tedy porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu či hodnot, v některých případech postačí pouhé ohrožení – např. neposkytnutí pomoci;
3) příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi jednáním či opomenutím a škodlivým následkem;
4) zavinění – úmyslné nebo z nedbalosti. V některých případech v oblasti občanského práva platí princip objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek), kdy nemusí dojít ke splnění všech uvedených předpokladů, zejména se nepožaduje zavinění. To se týká zejména případů, kdy dojde ke škodě, která má svůj původ v povaze použité věci.
Pro trestní odpovědnost je vždy obligatorní podmínkou zavinění.
Zavinění – rozeznáváme úmyslné nebo z nedbalosti, přičemž úmyslné zavinění může mít formu úmyslu přímého nebo nepřímého (eventuálního) a nedbalost může mít formu vědomou nebo nevědomou.
U přímého úmyslu pachatel věděl, že poruší nebo ohrozí zákonem chráněný zájem nebo alespoň věděl, že jej může porušit nebo ohrozit a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.
Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Při nevědomé nedbalosti pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové ohrožení nebo porušení způsobit, ač o tom, vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Druhy právní odpovědnosti
Trestní odpovědnost
1. Trestní odpovědnost je odpovědnost, kterou má pachatel trestného činu podle trestního zákona. Při výkonu zdravotnického povolání připadá v úvahu zejména trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, někdy též neposkytnutí pomoci, neoprávněné nakládání s osobními údaji (zejména porušení povinné mlčenlivosti), naproti tomu neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, nedovolené přerušení těhotenství, účast na sebevraždě, omezování nebo zbavení osobní svobody, podávání anabolických látek mládeži, padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv a nálezů.
V současné době je u pacientů v České republice převažující tendence podávat na lékaře spíše trestní oznámení než občanskoprávní žaloby. V západoevropských zemích i USA je trend zcela opačný. Zatímco občanskoprávních žalob o náhradu škody nebo na ochranu osobnosti je podstatně více než v České republice, kriminalizace lékařů je zde věcí spíše výjimečnou.
Trestní odpovědnost má pouze osoba fyzická, zatím nelze vyvodit trestní odpovědnost např. u zdravotnického zařízení, ale vždy u konkrétního jednotlivce. Ukládán je zpravidla trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, zcela výjimečně trest nepodmíněný. V úvahu připadá i zákaz činnosti, spočívající v úplném nebo částečném výkonu zdravotnického povolání a peněžitý trest.
V současné době podle § 3 zák. č. 95/2004 Sb. a téhož ustanovení zákona č. 96/2004 Sb. je situace taková, že lékař nebo jiný zdravotník, který je soudně trestán a trest mu není zahlazen, nesplňuje podmínku bezúhonnosti a není tedy způsobilý k výkonu zdravotnického povolání. Toto ustanovení, které není nijak požadováno ze strany Evropské unie a v zemích EU není ani žádné takové pravidlo zpravidla uplatňováno, je v současné době předmětem kritiky a úsilí o novelizaci obou zmíněných zákonů, neboť takto stanovená podmínka bezúhonnosti je pro zdravotníky nepřiměřeně tvrdá.
Občanskoprávní odpovědnost
2. U občanskoprávní odpovědnosti jde především o odpovědnost za škodu, většinou za škodu na zdraví. Občanskoprávní odpovědnost nemá nikdy zaměstnanec zdravotnického zařízení, za škodu odpovídá vždy jeho zaměstnavatel – tedy provozovatel zdravotnického zařízení. Zaměstnanec sám poškozenému tedy za škodu nikdy neodpovídá, v omezeném rozsahu odpovídá za škodu svému zaměstnavateli podle zákoníku práce.
Nejčastěji připadá v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou jinému porušením právní povinnosti, zejména poškozením jeho zdraví. V některých případech může jít o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiných věcí použitých při lékařském výkonu (lék, injekční stříkačka, přístroj). Dále připadá v úvahu odpovědnost za škodu na vnesených a odložených věcech (např. odcizení kabátu v čekárně lékařské ordinace).
Specifickým případem občanskoprávní odpovědnosti je odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. Pojistné podmínky některých pojišťoven většinou vylučují tyto případy z okruhu škod krytých pojistkou. Jde často o případy, kdy se pacient žalobou domáhá nikoli náhrady škody na zdraví, ale náhrady nemateriální újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nedostatečnou komunikací, zamlčením některých významných informací, apod.. Lze doporučit, aby pro tento případ byla zdravotnická zařízení pojištěna a neuzavírala pojistnou smlouvu s pojistitelem, který ochranu osobnosti vylučuje z pojistného plnění.
Pracovněprávní odpovědnost
3. U pracovněprávní odpovědnosti jde o odpovědnost zaměstnance vůči zaměstnavateli podle zákoníku práce. Zaměstnanec odpovídá za porušování pracovní kázně, neuspokojivé pracovní výsledky, ale též za škodu, kterou svému zaměstnavateli způsobil. Jde i o případ takové škody, kterou způsobil zdravotnický pracovník jako zaměstnanec zdravotnického zařízení pacientovi a za kterou odpovídá tomuto pacientovi jeho zaměstnavatel. Zaměstnavatel má pak právo v omezeném rozsahu – do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance požadovat na zaměstnanci, aby k náhradě škody přispěl.
Správní odpovědnost
4. U správní odpovědnosti jde o odpovědnost fyzických i právnických osob vůči orgánům státní správy za dodržování platných právních předpisů. V případě zdravotnických zařízení jde nejčastěji o případy správního řízení vyplývajícího ze zákona o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, které vede proti příslušnému zdravotnickému zařízení orgán příslušný k jeho registraci. Tento orgán může uložit zdravotnickému zařízení za porušení jeho povinností pokutu nebo zrušit registraci. Pokutu může nestátnímu zdravotnickému zařízení uložit i orgán ochrany veřejného zdraví – příslušný orgán hygienické služby, jakož i další orgány státní správy, u kterých to však připadá v úvahu již pouze ve specifických případech (Český úřad bezpečnosti práce, příslušný stavební úřad, orgány oprávněné provádět požární inspekci, apod.).
Disciplinární odpovědnost lékařů, stomatologů a farmaceutů vůči komorám
5. Jde o odpovědnost lékaře, stomatologa nebo farmaceuta – jednotlivce vůči stavovské organizaci zřízené zákonem. Komory řeší případy chybného odborného postupu a porušování etických zásad při výkonu povolání. Tato praxe je obvyklá ve většině západoevropských zemí. V České republice není žádný jiný orgán, který by mohl např. lékaře postihnout za porušení etiky při výkonu povolání nebo i za porušení odborného postupu (lege artis), který však neměl za následek poškození pacienta nebo nebyl v příčinné souvislosti s takovým poškozením. Tímto právem disponuje příslušná profesní komora zřízená zákonem, která je oprávněna uložit svému členovi důtku, pokutu, podmíněné vyloučení nebo vyloučení, které ve svém důsledku znamená zákaz výkonu povolání po dobu, po kterou vyloučení trvá.
„Smluvní odpovědnost“
6. Máme na mysli odpovědnost za závazky převzaté smlouvou. Nejtypičtějším takovým případem jsou jistě smlouvy mezi zdravotnickými zařízeními a zdravotními pojišťovnami. Ze samotné smlouvy pak mohou někdy vyplývat a často vyplývají určité sankce, pro případ nesplnění závazků. Tyto sankce mohou mít i podobu předčasného rozvázání smlouvy, jak ze strany zdravotní pojišťovny, tak ze strany zdravotnického zařízení. Rozvázání smlouvy mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, zejména v případech kdy jde o smlouvu se zdravotní pojišťovnou, která má větší počet pojištěnců, může být pro zdravotnické zařízení velmi závažnou skutečností s fatálními ekonomickými dopady. Proto případy, kdy mohou zdravotní pojišťovny se zdravotnickými zařízeními rozvázat smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče jsou taxativně stanoveny v rámcové smlouvě, která je vydána ve formě vyhlášky Ministerstva zdravotnictví (vyhláška č. 457/2000 Sb.).
Vyhněte se případným neshodám a nepříjemnostem s pacienty! Připravili jsme pro Vás nový seminář „Právní odpovědnost ve zdravotnictví v praxi“, který povede specialista zabývající se touto problematikou JUDr. Jan Mach.
