Existují sporná místa v zákoně o cestovních náhradách? V čem se liší výklad specialistů na oblast cestovních náhrad? S jakými chybami se pracovníci finančních úřadů setkávají nejčastěji? A jak je eliminovat? Pojďte se společně s námi ponořit do problematiky cestovních náhrad.
Pracovní cestou se rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty (§ 2 zák.č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, v platném znění). Zahraniční pracovní cestou se rozumí doba pracovní cesty z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí. V této souvislosti je dlouho diskutovanou otázkou, která je předmětem stálého zájmu zaměstnavatelů a zaměstnanců, a na jejíž řešení se rozcházení názory odborníků z oblasti právní teorie i praxe, možnost přerušení pracovní cesty.
Podle názoru JUDr. Salačové nelze pracovní cesty přerušovat a nelze je kombinovat se soukromými cestami. Jestliže je zaměstnanec vyslán např. na zahraniční pracovní cestu a chce na ni navázat dovolenou, je to možné. Pracovní cesta však v tom případě skončí splněním posledního pracovního úkolu a pak začne zaměstnanci dovolená. „Po dovolené se zaměstnanec vrací, ale už ne za zahraniční pracovní cesty, nýbrž z dovolené, a proto si musí výdaje na zpáteční cestu uhradit sám. Pokud by je uhradil zaměstnavatel, byly by pro něj daňově neuznatelným nákladem a pro zaměstnance zdanitelným příjmem“ (Zpravodaj pro mzdové účetní a personalisty, Speciál XXIII/2002).
Podobně nesouhlasné stanovisko zastává i JUDr. E. Hofmannová, která zásadně odmítá možnost přerušením pracovní cesty a dochází k závěru, že „ v žádném případě nelze dobu pracovní cesty vymezenou v § 2 zákona o cestovních náhradách dělit na několik na sobě nezávislých úseků a prokládat je dobou, která s předmětem pracovní cesty nesouvisí, s tím, že za některé doby budou zaměstnanci poskytovány cestovní náhrady a za jiné ne“ (Náhrady při pracovních cestách poskytované zaměstnancům organizačních složek státu, Účetní a daně č. 3/2002).
S výše uvedenými názory vyjadřoval od počátku kategorický nesouhlas JUDr. Kahle, a to z několika hledisek. V prvé řadě polemizuje s argumentem, že zákon o cestovních náhradách nezná institut „přerušení pracovní cesty“ a vyvrací jej s poukazem na ústavní zásadu, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno“. Pokud tedy zákon výslovně nestanoví, že pracovní cestu nelze přerušit, vyplývá z toho, že její přerušení je možné.
Podle názoru JUDr.Kahleho (vycházejícího ze znění § 2 zákona o cestovních náhradách) pracovní cesta nekončí jejím přerušením, ale až návratem zaměstnance z této cesty, a to tuzemské i zahraniční. Podle § 3 cit. zák. zaměstnavatel „může určit další podmínky pracovní cesty“, a to právě může být i její přerušení na základě žádosti zaměstnance. Žádosti však zaměstnavatel vyhovět nemusí, jestliže je např. nutné, aby se zaměstnanec ihned po skončení pracovní cesty vrátil na své pracoviště. Mělo by jít spíše o výjimečné opatření motivované vážnými důvody (např. rodinnými). Po dobu jejího přerušení si zaměstnanec platí ze svého veškeré náklady a zaměstnavatel mu po tuto dobu neposkytuje žádné cestovní náhrady (stravné, ubytování apod.).
Z hlediska praxe je podle JUDr. Kahleho nezbytné, aby případné přerušení pracovní cesty na žádost zaměstnance povolil zaměstnavatel již před její začátkem, a to co nejkonkrétněji „(např.od 9.4. , 17 hod. do 12.4.,16 hod.)“, což má vliv nejen na poskytování cestovních náhrad, ale i na náhradu mzdy po dobu překážky v práci na straně zaměstnance a na odpovědnost zaměstnance i zaměstnavatele za škodu. Pokud by zaměstnanec přerušil pracovní cestu sám bez souhlasu zaměstnavatele, pracovní cesta by sice ani v tomto případě neskončila, ale takto zameškanou dobu by bylo možno považovat za neomluvenou absenci, z níž má zaměstnavatel právo vyvodit příslušné důsledky.
Stejný názor jako JUDr. Kahle zastává i Ministerstvo práce a sociálních věcí (JUDr. Šimerka), které „v platné právní úpravě neshledává žádný důvod, který by vylučoval možnost přerušení pracovní cesty, stane-li se tak po dohodě zaměstnavatele se zaměstnancem“.
Stanovisko JUDr. Kahleho podporuje i Ústav státu a práva AVČR. Podle této instituce „je přerušení pracovní cesty možné, a to i za účelem dovolené. Přerušení cesty je v souladu se zákoníkem práce, který toto přerušení nezakazuje a ani by zakazovat neměl, protože výkon práce na pracovní cestě lze přerušit ze stejných důvodů jako výkon práce na pravidelném pracovišti. Lze tedy přerušit pracovní cestu z důvodů osobních překážek na straně zaměstnance, v důsledku poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy i pro dovolenou na zotavenou“.
