Uzavírání obchodních smluv - OBCHODNÍ NEBO OBČANSKÝ ZÁKONÍK?

Snad každý jednatel se během své praxe jako osoba ze zákona pověřená obchodním vedením společnosti dostane do situace, kdy jménem společnosti uzavírá obchodní smlouvu.

Je proto dobré vědět, jak české zákony upravují tuto problematiku. Úprava uzavírání obchodních smluv je totiž v českém právu v určitých ohledech poněkud komplikovaná. Jedná se zejména o úpravu toho, kdy se daný smluvní vztah řídí obchodním nebo občanským zákoníkem.

Jak řešit reklamace a situace s nespokojenými zákazníky Vám poradíme na semináři „Řešení reklamací a stížností aneb nejčastější problémy podniků z oblasti ochrany spotřebitele“.

PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA

V současné době stanoví, kterým zákonem se daná smlouva bude řídit, § 261 a 262 obchodního zákoníku. Právní úprava vyjádřená v těchto ustanoveních vychází z duality úpravy závazkových vztahů v českém právu. To ve výsledku znamená, že pokud např. uzavřou kupní smlouvu mezi sebou dva podnikatelé v rámci své podnikatelské činnosti, a to ať již podnikatelé - fyzické osoby nebo např. dvě s. r. o., bude se taková kupní smlouva řídit ustanoveními o kupní smlouvě obsažených v § 409 a násl. ObchZ. Pokud však uzavřou kupní smlouvu dva nepodnikatelé nebo podnikatel a nepodnikatel, bude se tato smlouva řídit ustanoveními § 588 a násl. ObčZ.

Smysl celé složité „dvojité“ úpravy závazkových vztahů vychází z úvahy, že dva podnikatelé jsou v zásadě stejně „silné“ práva znalé subjekty, kteří nepotřebují takovou zákonnou ochranu při sjednávaní smluv, zatímco ve vztazích podnikatel - nepodnikatel a nepodnikatel - nepodnikatel se dá předpokládat, že jedna smluvní strana je slabší a vyžaduje tedy zákonnou ochranu. V důsledku výše uvedeného ustanovení obchodního zákoníku upravující závazky umožňují stranám větší smluvní volnost, zatímco úprava v zákoníku občanském se vyznačuje vyšší úrovní státního paternalismu.

Dva nepodnikatelé (nebo podnikatel a nepodnikatel) si ale mohou zvolit pro svou smlouvu režim obchodního zákoníku ve smyslu § 262 ObchZ. Naopak dva podnikatelé si zvolit pro smlouvu režim občanského zákoníku nemohou.

Stávající právní úprava závazkových vztahů však s největší pravděpodobností projde ve střednědobém horizontu významnými změnami a je otázkou, zda-li bude výše uvedená dualita úpravy zachována či nikoliv. Její existence totiž způsobuje v reálném životě určitý chaos a je zpochybňována i její samotná důvodnost.

Kdy obchodní a kdy občanský zákoník?

Kdy se tedy bude smlouva řídit občanským a kdy obchodním zákoníkem? Existuje několik pravidel, která jsou uvedena v § 261 ObchZ. Je třeba poznamenat, že v zásadě platí, že pokud se daná smlouva řídí obchodním (občanským) zákoníkem, použijí se na ni nejen ustanovení zákona konkrétně upravující tento smluvní typ, ale i obecná ustanovení o závazcích, která obsahuje jak ObchZ, tak ObčZ.

Zda se obchodní smlouva bude řídit ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, závisí především na povaze účastníků závazkového vztahu a povaze samotného závazkového vztahu.

Pravidla pro použití občanského nebo obchodního zákoníku jsou následující:

Obchodním zákoníkem se budou řídit především závazkové vztahy mezi podnikateli (kdo je podnikatel je definováno v § 2 odst. 2 ObchZ), jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

V případě smluv uzavřených jednateli jménem s. r. o. se bude jednat v zásadě o téměř všechny smlouvy, protože s. r. o. je právnická osoba, která je v podstatě vždy založena právě za účelem podnikání a jako nepodnikatel nikde nevystupuje. U fyzické osoby - podnikatele bude naopak existovat mnoho smluv, které bude uzavírat jako nepodnikatel (např. nájemní smlouvu na byt, kde s rodinou bydlí).

Kromě toho se obchodním zákoníkem řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou (tj. obcí, krajem) na jedné straně a podnikateli na straně druhé při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Za stát se pro tyto účely považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli.

Pro určení režimu obchodního či občanského zákoníku je rozhodující povaha účastníků při vzniku daného vztahu.

Obchodním zákoníkem se kromě výše uvedeného budou řídit bez ohledu na povahu účastníků (tj. bez ohledu na to, zda jsou účastníci podnikatelé či nikoliv) následující závazkové vztahy:

· Vztahy v rámci obchodních společností. Sem patří vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka;

· Vztahy v rámci družstva. Jednalo by se o vztahy mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností;

· Vztahy z burzovních obchodů a jejich zprostředkování (§ 642 ObchZ) a dále z úplatných smluv týkajících se cenných papírů;

· Vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476 ObchZ), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b ObchZ), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a ObchZ), smlouvy o úvěru (§ 497 ObchZ), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591 ObchZ), smlouvy zasílatelské (§ 601 ObchZ), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638 ObchZ), smlouvy o tichém společenství (§ 673 ObchZ), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682 ObchZ), smlouvy o inkasu (§ 692 ObchZ), smlouvy o bankovním uložení věci (§ 700 ObchZ), smlouvy o běžném účtu (§ 708 ObchZ) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 ObchZ);

· Vztahy z bankovní záruky (§ 313 ObchZ), z cestovního šeku (§ 720 ObchZ) a slibu odškodnění (§ 725 ObchZ);

· Vztahy mezi společností (družstvem) a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem;

· Vztahy mezi zakladateli a správcem vkladu;

· Vztahy vzniklé z finančního zajištění (§ 323a ObchZ).

Výše uvedené vztahy se tedy budou řídit vždy obchodním zákoníkem, ať již by jejich účastníkem byl kdokoliv.

Související ustanovení obchodního zákoníku

Kromě určení, kdy se daný závazkový (tj. v praxi nejčastěji smluvní) vztah řídí občanským a kdy obchodním zákoníkem, upravuje obchodní zákoník i další náležitosti s tím související.

Obchodní zákoník tak především stanovuje, že pokud se určitý závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, řídí se jím i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků z těchto vztahů.

Dále obchodní zákoník stanoví, že pokud není určitý smluvní typ upraven v obchodním zákoníku, řídí se příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí vždy obchodním zákoníkem a použijí se na ni přiměřeně ustanovení ObchZ o kupní smlouvě. Pojistná smlouva se naopak řídí vždy občanským zákoníkem a zvláštními zákony (zejm. zákonem o pojistné smlouvě).

Použití obchodního zákoníku na základě dohody stran

Obchodní zákoník tedy v § 261 určuje pravidla, která se použijí pro určení, zda se daný vztah řídí obchodním nebo občanským zákoníkem. Ovšem strany si podle § 262 ObchZ mohou také dohodnout, že jejich závazkový vztah, který by se jinak řídil občanským zákoníkem, se řídí zákoníkem obchodním. Nesmí se ale jednat o vztah, na který se použije § 261 - tzn. (i) alespoň jeden účastník vztahu nesmí být podnikatelem a (ii) nesmí se jednat o vztahy, na které se vždy použije obchodní zákoník (viz výše).

Kromě toho taková dohoda o volbě obchodního zákoníku jako zákona rozhodného pro smlouvu nesmí způsobit zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, jinak je neplatná.

Dohodu podle 262 je možno uzavřít jen písemně.

V případě platného uzavření dohody dle 262 se obchodním zákoníkem řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany zvolily právě použití obchodního zákoníku, ovšem jen pod podmínkou, že osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona.

Povinné použití občanského zákoníku

Obchodní zákoník stanoví, že ve vztazích řídících se obchodním zákoníkem podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle 262 se použijí, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, ustanovení části obchodního zákoníku věnované závazkovým vztahům na obě strany.

V zájmu ochrany smluvní strany, která je nepodnikatelem, ovšem obchodní zákoník dále stanoví, že ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, také nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku (obecně lze říci, že úprava odpovědnosti je v občanském zákoníku mírnější) a na její společné závazky se také použijí ustanovení občanského zákoníku.